Antipsychotika

Při extrémních stavech jsou obvykle nasazovány léky, kterým se říká antipsychotika nebo neuroleptika (neuroleptika je starší název, který se někdy dosud používá). Když si pojem „antipsychotika“ zadáte do Googlu, vyběhne celkem dost odkazů, ze kterých můžete čerpat informace. Zde shrnuji pouze ty, které se mi zdály obzvláště důležité.    

Antipsychotika byla objevena vlastně náhodou v polovině 20. století. Nejsou lékem na vyřešení příčin extrémních stavů, jsou pouze lékem, který dokáže tlumit jejich projevy. Je to podobné jako například s angínou a horečkou. Když si v průběhu angíny dáte lék na tlumení horečky, horečka se sníží, cítíte se lépe, ale lék na snížení horečky angínu neléčí, pouze snižuje teplotu. 

Stále není úplně jasné, jak vlastně fungují. Víme, že ovlivňují přenos informací v nervové soustavě. Blokují místa, na která se vážou látky zprostředkující přenos informací (neurotransmitery).  Teoreticky to znamená, že při extrémních stavech je v mozku buď příliš mnoho míst, na které by se neurotransmitery mohly navázat, nebo příliš mnoho neurotransmiterů, nebo systém jako celek pracuje příliš rychle.

To ovšem neznamená, něco z toho je příčinou extrémního stavu, i když se to tak někdy vykládá. Spíš jde o jeden z projevů extrémního stavu. Když se vrátíme k příkladu s angínou, horečka je vyvolána tím, že organizmus začne vyrábět látky zvané pyrogeny. Ale pyrogeny nejsou důvodem vzniku angíny.

Pro lepší pochopení mechanizmu účinku antipsychotik si můžeme vypomoci příkladem ze situace, kterou všichni známe.  Představte si silnici ve městě. Antipsychotika fungují jako policie, která zablokuje silnici, aby po ní nemohl utéct prchající zločinec. Bohužel, antipsychotika jsou spíše mechanické závory než inteligentní strážci pořádku. Blokují silnici – silnici zablokují absolutně a nemůže po ní projet vůbec nikdo. Ani sanitka s rodící maminkou, ani zásobování obchodů, ani školní autobus.

Podobně to funguje i v lidském organizmu. Antipsychotika toho ovlivňují daleko víc, než by bylo žádoucí. Těm účinkům, které nejsou cílem léčení, se říká „nežádoucí účinky“. Protože antipsychotika působí na velmi obecné úrovni přenosu informací, bývá jejich nežádoucích účinků poměrně hodně a jsou také hodně různorodé. Jedním z nejnepříjemnějších je například tardivní dyskineze.

Je dost matoucí, že mezi nežádoucími účinky antipsychotik mohou být takové, na které se léky nasazují. Je to paradox, který může značně komplikovat léčbu. Představte si situaci, kdy se na extrémní stav projevující se halucinacemi nasadí antipsychotika. Halucinace buď ustoupí, nebo se zhorší (zintenzivní), nebo se změní (objeví se nové). Je velmi obtížné poznat, zda k tomu došlo proto, že se extrémní stav prohluboval, nebo změny v halucinacích byly způsobeny léky.

Nasazování léků je tedy spíše než vědou uměním. Psychiatr někdy velmi dlouho na základě získaných znalostí, svých předchozích zkušeností a případně i konzultací s kolegy hledá lék, který potlačí co nejvíce obtěžujících projevů extrémních stavů a zároveň zachová co nejvíce ostatních funkcí neporušených. Obvykle se ale větší důraz klade na potlačování než na zachování. Tak mohou být do domácí léčby propuštění lidé, kteří sice nemají žádné projevy extrémního stavu, ale za cenu velkých nežádoucích účinků.  

Vývoj nových antipsychotik se zaměřuje na to, aby se „mechanické závory na silnici“ proměnily v „inteligentní policajty“. Je tedy snaha vyvinout taková antipsychotika, která potlačí nežádoucí projevy extrémních stavů, zatímco ostatní funkce nebudou ovlivněny. To je extrémně těžké. Problémem je nejenom správný odhad dávky, který může být velice individuální, ale především to, že neurotransmiterů je moc a navzájem se ovlivňují způsoby, které ani zdaleka nebyly dostatečně probádány.

Někdy se můžete dočíst o antipsychotikách 3. generace, které jsou v tomto směru údajně nejdále. Nejsou antagonisty (tedy blokátory), ale jenom parciálními antagonisty (blokují jenom částečně). Jedinými u nás používanými léky tohoto typu jsou léky obsahující jako účinnou látku aripipazol, které jsou uváděné jako „velice kvalitní“, „nejmodernější“, popřípadě „hodné“. Když se vrátíme k příkladu s angínou, jde jenom o vývin co nejlepšího léku na horečku. Nicméně vývoj léku, který by působil proti příčinám extrémních stavů (tedy cosi, co by fungovalo obdobně jako antibiotikum na angínu) je zcela v nedohlednu.

Při podávání antipsychotik je důležitá jejich kombinace, denní dávka a celková délka léčby. V této oblasti panují mnohé kontroverze.

Standardní postup je ten, že se začne s jedním antipsychotikem, jehož dávky se postupně zvyšují, až dokud není dosaženo žádoucího účinku. Někdy se žádoucí účinky při podání jednoho antipsychotika v některém směru dostavují, ale v jiných ne (například vymizí halucinace, ale ne bludné představy). V takovém případě se pak nasazuje jiný druh antipsychotika a lékař opět pozoruje, zda nastaly žádoucí účinky. Někdy se také stává, že i po dosažení maximální doporučované dávky jednoho antipsychotika není stav dostatečně stabilizovaný, a proto se nasazují další druhy antipsychotik, případně také léky ze skupiny stabilizátorů nálady či antidepresiva.

Očekává se, že po kompenzaci stavu (tedy po vymizení příznaků, či alespoň jejich značnému zmírnění) se nasazené léky berou cca 2 roky a pak se postupně vysazují. Pokud člověk, který se ocitl v extrémním stavu, reaguje dobře, léky se vysadí, pokud ne, dávky se stabilizují a očekává se, že budou podávány doživotně.

Tento způsob léčby je považován za „zlatý standard“ a lze najít mnoho studií, které ukazují rizika vysazování léků v dříve než za dva roky, respektive rizika vysazování léků obecně.

Vedle tohoto standardního přístupu však existují i jiné přístupy. Není nutné je nazývat alternativními, protože se nerozvíjejí pouze v rámci alternativní medicíny, ale i v rámci klasického psychiatrického systému.

Některé studie ukázaly, že z dlouhodobého hlediska může být užitečnější podávat léky po kratší dobu, než jsou standardní dva roky – více se můžete dočíst v článku Méně léků může být více v Encyklopedii zotavení.

V typické české ordinaci lékař požaduje minimálně dvouleté a v případě potíží doživotní braní antipsychotik. K tomu, že jejich vedlejší účinky jsou často pro kvalitu života horší, než symptomy extrémních stavů, se obvykle příliš nepřihlíží. Lidé, kteří odmítají léky brát, jsou považováni za „nonkompliantní“ a vlastně „zlobivé“. Ač antipsychotika mohou být neocenitelnými pomocníky na začátku extrémního stavu, stále více se objevují velké pochybnosti o důsledcích jejich dlouhodobého užívání. Tato myšlenka není v ČR zatím příliš rozšířena, a to navzdory tomu, že i některé velké kapacity v oblasti psychiatrie už přijaly myšlenku, že někdy méně může být více.   

A ještě obligátní závěrečné varování: autorka těchto řádků není lékařkou. Mé názory se utvářely na základě studia více zdrojů informací, přesto se stále jedná o závěry laika. Přistupujte k nim proto s nejvyšší obezřetností a případná rozhodnutí učiněná pod jejich vlivem rozhodně dále konzultujte. 

Zdroje a odkazy

http://www.extremni-stavy.cz/extremni-stavy

http://www.extremni-stavy.cz/priznaky

http://www.extremni-stavy.cz/nezadouci-ucinky

http://www.extremni-stavy.cz/tardivni-dyskineze

http://www.extremni-stavy.cz/mene-leku

http://www.extremni-stavy.cz/encyklopedie-zotaveni

http://www.extremni-stavy.cz/hledani-informaci

Publikováno 8. 8. 2016